Zrcadlení...19.- 20.kapitola

Napsal Christian.bloger.cz (») 11. 4. 2009, přečteno: 1374×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a online

19. kapitola

     „Davide, posloucháš mě vůbec?“ chytil ho za ramena John Mayer.
     „Hm.“
     „To není odpověď.“
     „Hm.“
     John se vyčerpaně složil do křesla a zadíval se do jiskřivých očí svého syna. Vlasy po otci a oči po matce. Nevinný obličej, jako z nějakého obrázkového magazínu. A krvácející stopa po kočce na krku.
     „Je ti pět let, takže předpokládám, že mi podáš uspokojivé vysvětlení,“ zdůraznil John a Davida si za ruce přitáhl k sobě.
     Chlapec se ustrašeně podíval na svého otce, který výhružně koulel očima a čekal na odpověď.
     „Tak co?“
     „Mnó….. normálně jsem si s ní hrál a ona po mně vyskočila a….. a…..“
     „Opravdu to bylo normálně?“ nenechal se odbýt John.
     „Nó, jak říkám. Vyskočila po mně a škrábla mně do krku,“ odpověděl David, ještě teď napůl v šoku a napůl v překvapení, které zaplašilo pálící svědění a bodání po kočičích drápech.
     „Tak ho už netrap Johne,“ skočila ji do rozhovoru Sára, která se už nemohla na vyděšeného chlapce déle dívat.
     „Nechám toho, ale nejdřív chci slyšet pravdu,“ zarazil ji John.
     David je oba sledoval a pohledem sklouzával ke zježenému zvířeti, které se krčilo pod kuchyňským stolem, jakoby si uvědomovalo, co provedlo a obávalo se za svou neomalenost ponižujícího trestu.
     „Takže?“ vyzval ho John a svými mohutnými dlaněmi drtil dětské ruce, třesoucí se pod palbou otázek.
     „Hrál jsem si s ní úplně normálně, ale tati, ona z ničeho nic na mě skočila. Ona si nehrála. Ona to myslela vážně.“
     „Což je samozřejmě nesmysl,“ přerušil ho John, „nikdy to neudělala, tak proč zrovna teď? Proč? Ty si jí vyprovokoval, je to tak Davide?“
     „Já…..“
     „Je to tak Davide?“ opakoval důrazněji.
     „Ne!“ vykřikl, „ne, ona si začala.“
     „Johne,“ napomenula ho Sára, která se nemohla ubránit pohledu na zbědovaného chlapce.
     John chytil svého syna pod rameny a posadil si ho na kolena.
     „Davide,“ promluvil k němu vážným hlasem, „chci po tobě toho tolik. Jen mi řekni, jak se to stalo. Nic ti za to neudělám i když bys měl vědět, že zvířata se netrápí, ani se nemají provokovat. Chci jenom vědět, jak to skutečně bylo, nic víc, nic míň.“
     David se ustrašeně díval na rozhalenou hruď svého otce, ale byl už klidnější, nepřemýšlel. Nechtělo se mu nic vysvětlovat, neměl zájem se k tomu vracet.
     Jakékoliv vysvětlování by nemělo smysl. Otec by mu stejně nerozuměl.
     Sára otevřela venkovní dveře a vyhnala jimi kočku ven.
     Zvíře se zamrouskáním zmizelo v zahradě.
     „Davide, běž nahoru,“ napřáhl John ukazováčkem ke schodišti.
     Když Sára s Johnem uslyšeli bouchnutí dveří dětského pokoje vyvstalo před nimi napětí, které přerušilo zazvonění telefonu.
     „Nezvedneš to?“ zeptala se ho, přičemž nepřestávala sledovat dveře, za nimiž cítila přítomnost kočky.
     John neodpověděl.
     Sára věděla, že to chlupaté zvíře sedí na verandě a čeká, až ho někdo vpustí dovnitř.
     Záznamník nahrál vzkaz Toma Haileyho, který se právě potýkal s problémem vyřízení poslední zakázky pro dřevařskou společnost, ve které s Johnem pracoval.
     „Nic důležitého,“ řekl Sáře pološeptem, „to počká.“
     Napadlo ho, proč Hailey stále setrvává na místě, kterému viditelně nestačí. Vždycky, když si neví rady, přileze za ním po kolenou a prosí o pomoc, ale jindy se zase chová, jako kdyby byl kdoví jaký odborník.
     John si najednou vzpomněl, jak se choval, když se po té strašné nehodě vrátil do práce. Tvářil se, jakoby už odedávna byl zaměstnancem firmy a jak si ho všichni váží, zatímco on přišel, jako nějaký usmrkaný zelenáč a obdivně na něm visel očima.
     „Možná to tak nebylo, třeba si to jen tak namlouvám,“ pomyslel si John a tiše se vyhoupl z křesla.
     Sára si utřela mastné ruce do zástěry. Ještě voněly slunečnicovým olejem, ve kterém před chvílí připravovala oběd, teď vychladlý položený na jídelním stole.
     Nějak na jídlo zapomněli všichni tři.
     To, co se přihodilo, bylo neobvyklé pro Johna, ale ne pro Sáru, která nejméně dvě třetiny dne sdílela tento dům sama s chlapcem. Byla již několikrát svědkem, jak si chlapec hrál s kočkou a ona po něm vyjela, aniž by jí k tomu vyprovokoval.
     Nechtělo se jí však s Johnem o tom mluvit, věděla, že na kočku nedá dopustit (vždyť patřila jeho ženě) a byla si jistá, že John stejně neuvěří, když řekne pravdu.
     Skutečnou pravdu.
     Ne takovou, jakou chtěl slyšet. Asi by se dost divil, když by potvrdila Davidova slova. Oba by se vlastně přiznali, že se jim zvíře v domě nezamlouvá.
     Sára nechtěla takovým přiznáním Johna ranit a proto radši mlčela. Pak si uvědomila při pohledu na své, olejem potřísněné ruce, že ještě neobědvali, tak jen mlčky ukázala na jídlo v kuchyni a John se při jejím výmluvném gestu herecky ukázkově usmál.
     „Davide!“ zvolal a nečekajíc na odpověď zamířil ke svému talíři.

     „Jo, už jdu!“ řekl si jen tak pro sebe, ale místo toho sedíc na posteli, natáhl se rukou po hodinách s panenkou, jeho nejoblíbenější hračkou (i když ke hraní moc nebyla) a natáhl klíček, který tiše zaskřípal pod podstavcem nablýskaného skvostu.
     Hrací strojek, dárek od strýce Alexe, který se tu čas od času ukázal, aby si s jeho otcem zahrál poker, jemně zavrčel a spustil Mozartovu ukolébavku. Balerína se stereotypně roztančila a v trojdílné zrcadlové stěně se odrážela její silueta, která tak vyvolávala dojem, že je jich víc. Bylo to mistrovské dílo (i když sériově vyráběné), ale Davidovi připadalo jedinečné. Divil se, proč se strýc Alex dokázal této věci vzdát, ale nehloubal nad tím. Byl rád, že ji má a byl mu za to vděčný.
     Možná by přece jenom otec porozuměl. Ale spíš asi ne.
     David při pohledu na tančící balerínu přemýšlel, proč ho zvířata nemají rády.
     Nebyla to jenom jejich kočka.
     I ptáci v zahradě občas poplašeně létaly ze stromu na strom, když se tam procházel, ale nikdy mu neublížily.
     Někdy, když slyšel ty hlasy přicházející kdovíodkud a hučící v jeho hlavě, někdy, když se mu zdálo, že to už déle nevydrží a hlava mu od toho řevu praskne, chovali se zvířata k němu jinak, než bylo normální.
     Proč?
     Nic jim neprovedl, ale nelíbil se jim.
     Kočka, ta byla ale nebezpečná. Když to přišlo, jakoby to vycítila (jakoby ty hlasy v jeho hlavě slyšela) a vrhla se na Davida, jako smyslů zbavená. Mohla ho poranit (což se už vlastně stalo), mohla ho ale i zabít.
     „Ne, to ne, to by nedokázala,“ rozplakal se David.
     „Oběd,“ ozvalo se znovu ze zdola.
     „Jo, vždyť jdu!“ odpověděl, snažíc se, aby v jeho hlase nebyla poznat úzkost, které na vteřinku propadl.
     Panenka stále tančila a pochroumaný váleček uvnitř hracího strojku stále ohrával zvonivou melodii.
     David měl z kočky strach, pokud to neudělá ona, udělá to sám. Dřív, než mu znova ublíží.
     Vzápětí ale pocítil výčitky. Co ho to napadá?
     Ještě jednou natáhl klíček, vstal z postele a vyšel ze svého pokoje.
     Když kráčel po schodech do přízemí, přepadla ho podivná myšlenka.
     Zvířata se ho bojí (nebo toho něčeho v něm - hlasů?), ale pokud ukáže strach, ublíží mu. V opačném případě se mu nemůže nic stát.
     A byla to pravda.
     První přiznaná pravda toho dne.

     Jídelna se otřásala smíchem téměř stovky dětí a slečny Warvicková a Fondová, které měly právě dozor, se očividně snažily dostat ten rámus svým napomínáním do předepsaných norem.
     Alan dojedl svůj oběd právě ve chvíli, kdy se znovu ozvala ta záhadná melodie, tříštící myšlenky, kterými se ubíral ke své oblíbenkyni, paní Cramerové.
     Hudba, rozvíjející koncentraci jeho myšlení přicházela odnikud. Z prázdna. Z prostoru všude kolem.
     Jako kdyby jeho hlava byla přijímačem, zachycujícím signály ze zdroje, pro ostatní neslyšitelné a nevnímatelné.
     Alanův mozek fungoval, jako vysoce kvalitní a citlivý přijímač. Poslední dobou se zvláštní melodie vracela častěji a ve větší intenzitě, než dřív.
     Souviselo to s jeho schopností číst myšlenky jiných lidí?
     Ale proč zrovna ta píseň, která je stále stejná? Co má s tímhle společného?
     Ještě chvíli a skončí další nekonečný proud stále stejně po sobě jdoucích tónů a zvonivých akordů.
     A pak to opravdu skončilo.
     Pokaždé, kdy to Alan nejméně čekal, se to vrátilo, aby se to mohlo potom zastavit v půli nedohrané pasáže. Konec, na který s trpělivostí čekal (nic jiného mu ani nezbývalo) přišel tak náhle, až z toho pocítil krátkodobý smutek neuzavřené vrcholné extáze, která měla následovat.

     David zasedl ke stolu a v tom okamžiku se setrvačníkový pohon hracího strojku v jeho pokoji zastavil.








    

20. kapitola

     Jimi Barnes soustředěně sledoval televizor a ke zprávám (ten den je viděl už třikrát a stále v nich objevoval něco nového) přikusoval veku s arašídovým máslem.
     Televizi měl puštěnou tak nahlas, že neslyšel přicházet Liz, která se lopotila s nákupem, jenž s tlumeným zvukem přistál na čerstvě vyluxovaném koberci v předsíni.
     V první chvíli měla chuť si trochu zanadávat, když z obýváku slyšela ten rámus a představila si přitom Jimiho, jak znuděně zívá na toho zloděje času, nicméně, když si všimla, že včerejší uschlé bláto z koberce zmizelo, pocítila hluboké zadostiučení po výtkách, směřujících na manžela, vracejícího se z přátelského posezení šachového klubu.
     Pět let uteklo od doby, kdy se navždy rozloučily se svojí dcerou, pět let a oni se s tím dosud plně nesmířily.
     Ale život šel dál.
     Bylo nesmyslné přemýšlet v tomhle věku o dalším dítěti.
     Osud by k jejich jediné dceři krutý a nevybíravý, báli se, že by se opakovalo něco podobného.
     Naštěstí to byl holý nesmysl, na všechno už bylo pozdě. Kdoví, co by se stalo, kdyby jim bylo dáno omládnout o dvacet let. Nebo aspoň o patnáct.
     Jimi nenáviděl Johna Mayera (ale tak nějak v mezích), zato Liz ho přímo proklínala. Kdyby existovaly pádné důkazy o důsledcích různých prokletí, cítil by to tak John díky svým (ne už tak častým - ale přece) vidinám své mrtvé ženy. Takhle se mohl tomu jenom smát (do smíchu mu ale i po tolika letech nebylo), pociťoval jen zahořklost vůči celému světu.
     Za těch pár vyjímečných návštěv u něj (kdy se David podivoval, že má také babičku a dědečka), neprohodili s ním jediné zbytečné slovo. Davida vzali na zmrzlinu a potom zase odjeli do Denveru, kde prožívali svou zatrpklost a s úctou vzpomínali na Wendy, která dala tomu chlapci život.
     A někdy se jim do toho připletl Alan, k němuž cítili víc, jak lítost.
     Byl tak opuštěný a na rozdíl od Davida, který poznal aspoň svého otce, on poznal jenom je. Nikdy před žádným z nich nemluvili o Wendy a před Alanem dokonce tajili svůj vztah, jakoby se zalekli následků, které by nastaly po rozrušení chlapce, když by se dozvěděl pravdu.
     Krutou a nečekanou pravdu, že oni jsou rodiči dcery a jeho matky, jíž on nikdy nemohl poznat.
     Alan si lecos domyslel a Jimi si byl jistý, že dřív, než mu to řeknou, přijde na to sám.
     A toho se Liz obávala ze všeho nejvíc.
     Co když to Alan psychicky neutáhne a zavrhne je do nelítostivého zatracení.
     Jimi a Liz nebyli v dobrém postavení, jejich taktika, s kterou se u chlapce snažili vyvolat vřelejší city k sobě, měla trhliny, nabývající každou novou návštěvou stále větších rozměrů.
     Vřed může prasknout dříve, než by si to přáli.
     Černá díra pod ním (v jejíž mnohonásobně silnější gravitaci zmizí Alanova duše) nadobro uzavře možnou cestu zpátky.
     Chlapec se zhroutí, odmítne je (bude si myslet, že se jim líbil a zatím to byla od nich povinnost, babička a dědeček, dva sentimentální starci plní zodpovědnosti) a oni se zhroutí z jeho zhroucení.
     Sopka vybuchne a vyvrhne tuny lávy, ničící vše, co se za celou tu dobu snažili pod jejím úpatím vypěstovat.
     Semena lásky zmizí v moři smrti a zůstanou jen ohořelé pomníky zuhelnatělých vzpomínek na jejich společné lepší časy, kdy se zdálo, že si rozumí.
     „Liz?“ ozvalo se z obýváku.
     „Jo, jsem doma,“ odpověděla nenuceně.
     Jimi se objevil ve dveřích s pusou upatlanou od másla.
     “Jaký si měla den?“
     „Šlo to a ty?“
     Na tenhle typ povinné konverzace dřív, než si padli do náruče, si za ta léta natolik zvykli, že se stávalo jen málokdy, aby ji porušili.
     „Lepší to ani nemohlo být.“
     „Fajn,“ řekla, „uklidím nákup a pak se ti budu věnovat.“
     „Pomůžu ti,“ usmál se.
     „Díky, ale já to zvládnu,“ nevšimla si toho úsměvu, protože ho už nechala za zády, přehrabujíc se v taškách a papírových sáčcích s pečivem.
     „Stejně ti s tím pomůžu,“ zabručel a přistoupil k ní, neodpustíc si pohlazení po sedací části jejího stárnoucího těla, postrádajícího svou pružnost a ohebnost.
     „Tak jo,“ špitla odevzdaně.
     Zatímco Jimi uklízel potraviny do přihrádek ve skříni, až pedantsky označených štítky a Liz do mrazicího boxu presovala maso, v televizi začínal seriál, který oba velice rádi sledovali (i když ho už po několikáté opakovali), městečko Twin Peaks. Tajemně romantická hudba, když ještě běžely úvodní titulky, je přilákala a tak nechali vybalování a téměř, jako na pokyn si sesedli k sobě na sedací soupravě a nechali se unášet dějem, prodchnutým místy ponurou, místy jemně ironickou atmosférou (to, když se objevila legrační telefonní spojovatelka uhánějící svého nesmělého kolegu v uniformě a Agenta Coopera, zábavně sledujícího jejich rozporů plný vztah) a zobali při tom starou praženou kukuřici ve skleněné míse na stole.
     Záhy ale přestali vnímat Cooperův způsob vyšetřování, podpořený jeho snovými vizemi a oba mysleli na totéž.
     „Chtěla bych vidět Alana,“ začala Liz.
     Jimi hned neodpověděl.
     Nervózně si nabrala popcorn a čekala, až promluví.
     „Já taky, asi ano,“ konečně dal o sobě vědět.
     „Kdy?“
     Ta otázka padla přímo a nebylo možné, nechat ji splynout s dialogy na obrazovce.
     „Brzo Liz, brzo,“ odpověděl Jimi téměř bez pohnutí.

     Slunce se sklánělo nad obzorem a vrabci, špačci a drozdi přelétali nad střechami domů v městečku, obklopeném zdánlivě nekonečnými lesy.
     Tom Hailey se loudavě ubíral domů kolem krámku pana Williamse a rozhodl se zastavit zde na kus řeči.
     Stejně nikam nepospíchal, doma ho nikdo netrpělivě nečekal a pár Williamsových fórků mu mohlo alespoň trochu pozvednout náladu.
     Vstoupil dovnitř, ale Williams se nezdál být příliš nadšený, Spíš mírně rozladěný.
     Tom by rád věděl, z čeho? (Snad ne z mé přítomnosti?)
     Ten věčně se zubící chlapík se teď mračí a vůbec mu to nesluší.
     „Jak jde kšeft?“ zeptal se ho nesměle.
     „Na kšefty si nestěžuju,“ řekl pan Williams, „všechno klape. Akorát s odpisem daní mám problémy.“
     „Jako každý soukromník,“ vypadlo z Toma nepřesvědčivě.
     „Já sloužím městu, dělám veřejně prospěšnou činnost, krmím tady děcka pizzama a limonádama…..“
     „A cpu si kapsy až k prasknutí,“ dodal za něho Hailey.
     „Jo,“ zarazil se Williams, „to taky.“
     „A pak si přijdou z úřadů, aby vám je pěkně vyrabovali,“ pokračoval Tom.
     „Až na pár centů, s kterejma začínám další sezónu. Asi toho nechám.“
     „O čem se vlastně ti dva mohli bavit, když ne o obchodech a účtech?
     „A co nějakej ten vtípek, ten by nebyl?“ zeptal se Tom.
     „Asi stárnu,“ namítl Williams.
     „Kecy!“
     „Ale jo, stárnu. Pro dětský uši nejsou srozumitelný a pro mý vrstevníky už zas dávno vyčpělý.“
     „Tak si najměte nějakého klauna. Takovýho s tím zmalovaným ksichtíkem a bambulí místo nosu.“
     „Sám si tak připadám,“ řekl Williams a sklonil se pod regálem.
     „Ale ale, to snad nebude zas tak zlý,“ konejšil ho Tom
     Williams vstal, oprášil si špinavá kolena, obešel pult, zalomil ruce do sebe a opřel se o něj.
     „Dneska tu byl ten Johnův kluk.“
     „David?“
     „Jo, pěkný kvítko.“
     „John o něm v práci moc nemluví.“
     „John  se tu neukázal, už ani nepamatuju. Vlastně jo,“ zamyslel se Williams, „párkrát tu byl, ale od smrti manželky je takovej divnej. Pochybuju, že se ještě někdy dokáže od srdce zasmát.“
     „Vy už to taky neumíte,“ nadhodil Tom.
     „To je tím dneškem.“
     „Co se stalo? Ten David vám tu něco proved?“
     Williams se vyhoupl na pult a nohy mu směšně zavlály asi stopu nad zemí.
     „Dalo by se to tak říct. I když, nejsem si moc jistej, jestli to chtěl udělat.“
     „A co teda,“ vyzvídal Hailey a bylo na něm vidět, že je zvědavostí celý napjatý, jako ještě nová a neohraná struna na kytaře.
     „To není tak jasný, ani pro mě ne, co vlastně proved. Ne, nebyla to žádná lotrovina, bylo to….. takové.“
     „No,“ pomohl mu Tom Hailey a vlhkou dlaní si přejel po plešce.
     „Bylo to zvláštní. Nerozumím tomu, ale ten Johnův kluk je nějakej divnej, jako on sám.“
     „John je spíš nešťastný.“
     „Už moc dlouho.“
     „Asi ho to nikdy nepustí. Ale má i světlejší chvilky.“
     „Když se napije,“ prohlásil majitel pizzérie.
     „Mýlíte se. Už pět let se nedotkl žádného alkoholu.“
     „Ani na Silvestra,“ zasmál se Williams.
     „Možná, co já vím. Vždycky ho trávil doma. Skoro nikam nechodí.“
     „Ani ke mně ne.“
     „Někdy se zastaví u toho Thorstona, co má bar kousek od pily. Nebo obráceně. Jsou to velký přátelé.“
     „A nikdy si u něho nic neobjedná?“ vyptával se pro změnu zvědavě Williams.
     „Možná. Ale jen málo. Já ho vídám vždycky střízlivého. Jediné, co je z něho cítit, je pánský parfém. Ve značkách se nevyznám.“
     „Třeba ho pije.“
     Tomovi se tenhle vtip nezdál moc dobrý. Williams dokázal být někdy pěkně cynický.
     „Vraťme se k tématu,“ napomenul ho.“
     „Nevím, kde jsme začali.“
     „Jeho kluk, David.“
     „Aha, David, pěkný kvítko.“
     „A co.“
     Williams zmlkl a výhružně se na Toma Haileyho podíval. V očích se mu blýskalo, jako člověku s devětatřicetistupňovou horečkou.
     „Jste moc zvědavý.“
     „Já to vím.“
     „Necháte si to pro sebe?“
     „Hm.“
     „Nechci, aby mě tu někdo měl za blázna. Ani nevím, proč vám to chci říct, asi se potřebuju vyzpovídat.“
     „Hm.“
     „Umíte mlčet?“
     Hailey ožil: „jako hrob.“
     „Stačí, když budete mlčet o tomhle.“
     „Přijímám.“
     Williams si dramaticky odkašlal a přestal plandat nohama.
     „Ten kluk se sakramentsky vyzná. Řekl mi, že chce sýrovou, drzoun.“
     „Co?“
     „Pizzu přece.“
     „No a?“
     „Byla poslední a spadla mi na zem a já zaklel.“
     „Zaklel?“ opakoval Tom.
     „Jo, prostě jsem, řekl do prdele. A pak jsem si pomyslel, že ji stejně prodám. Taková banalita, co se občas stane, ne?“
     „Jistě. A co je na tom divného? Tohle vás vyvedlo z míry na celý den.“
     „Ne, tohle ne, ale ten kluk. Přišel sem dobrejch pět minut po tom, co se to stalo a víte, co mi řekl?“
     „Ne,“ hlesl Tom, „nevím a už mě pro boha živého nenapínejte.“
     „Že chce udělat sýrovou pizzu, ale ne tu, co mi spadla na zem, tu prej nechce.“
     Tom si uvědomil, že skoro zapomněl dýchat.
     „To není možný.“
     „Že ne,“ zakřenil se Williams, „taky to třeba byla náhoda.“
     „Asi,“ zaváhal Hailey.
     „Ne tak docela,“ skoro vítězoslavně zaburácel Williams, protože hlavní pointu celé té podivné události si nechal nakonec, i když ta pointa byla jenom podružná té, co předcházela.
     „Když odcházel s novou sýrovou pizzou, větší, než měl hlavu, řekl, že se to nedělá.“
     „Co?“
     „Přece to, co jsem udělat chtěl. Prodat tu ze země  prvnímu zákazníkovi, který sem vejde.“
     „To je zajímavé, vskutku velice zajímavé.“
     „Ano, víc než zajímavé, zvlášť, když se to stalo o pět minut dřív, než vešel.“
     „Stejně si myslím, že to byla náhoda,“ snažil sám sebe přesvědčit Tom. Nechtělo se mu věřit, ale věděl, že Williams si nevymýšlí. Proč taky? Co by tím získal?
     „Třeba se ten kluk opravdu jenom vyzná a sázel na náhodu.“
     „Nebo mě tajně předtím pozoroval,“ řekl prodavač pizz, „ale z ulice sem do kuchyně vidět není.“
     „To je fakt,“ přitakal Tom a před očima mu vyvstal obraz Johna Mayera, zploditele telepatického dítěte. Na tyhle žvásty o telepatii ale nevěřil. Pak ho něco napadlo.
     „Vy jste na to myslel, když byl ten chlapec tady?“
     Williams se na něho nechápavě podíval.
     „Ano,“ a vyznělo to tak samozřejmě.
     Stín reality se vznášel nad oběma muži a nedovolil jim překlenout svou stále pevně stojící klenbu svými spekulacemi.
     Díky souběhu událostí, pronikajících do jejich životů si později nikdy už na tuto podivnou příhodu nevzpomněli.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel dvanáct a šest