Zrcadlení...21.- 22.kapitola

Napsal Christian.bloger.cz (») 21. 5. 2009, přečteno: 1331×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a online

21. kapitola

     Seděla na trávníku, do uší se jí vtíralo ptačí štěbetání, ale jindy, kdy ji tolik popuzovalo, nechávalo ji náhle klidnou a nevšímavou.
     Dráždily ji jiné věci.
     Dráždily a popoháněly až k nepříčetnosti, když si neuvědomovala poplašený křik nad sebou, přestože se všechno kolem zdálo být stále normální, obyčejné a šedivé.
     Neprovokovaly ji vůně, lidi, zvířata, tiše ševelící tráva, kručící žaludek, jen ty hlasy, podivné a temné, vycházející snad ze samého pekla.
     Hlasy, jejichž zabarvení tvořila hloubka (tak byly občas hluboké) nekonečné propasti, z jejíhož dna tryskaly dunivé a sálající jazyky, tvořící nesrozumitelná slova.
     Neměla strach. Jen instinkt ji vedl k chabé ochraně, na kterou stěží měla nedostačující zásobu sil, kterými nemínila jen tak mrhat. Věděla, že je bude potřebovat, ale nebyla si jistá, že ji to zachrání.
     Líně pozvedla hlavu k mračící se obloze a hned ji zase stáhla zpátky, aby se přesvědčila, že je všechno, jak má být.
     Zatím ji žádné nebezpečí nehrozilo.
     Zatím!
     Dveře se otevřely a na verandě se objevila tloustnoucí postava Sáry Gardnerové s obličejem mírně zmateným, protože ani ona nechápala, co se v těchto posledních dnech děje a kde jsou příčiny těch divokých emocí, které mezi nimi proudily, jako závan větru, jako neviditelné prsty, tyčící se v gestech varování.
     Když nasála čerstvý vzduch (v kuchyni se smažily karbanátky), otočila se a opět zmizela v útrobách domu, jehož dveře na chvilku zcela pohltily připalující se olej, který si ale stejně za okamžik našel skulinku mezi pootevřenými okenicemi, aby opět svou vůní zaplavil zahradu.
     Sára nerozuměla vůbec ničemu a tak se dál zaobírala jen svými povinnostmi a teď konkrétně přípravou večeře.
     Za chvíli se vrátí pán domu, zasedne ke stolu, oba svorně zavolají chlapce a ona bude čekat, až jí něco z večeře zbude.
     A pak se nacpe až k prasknutí.
     A až bude nasycená, stáhne se do kouta, kde bude v bezpečí.
     Možná si to zavinila sama svým náhlým útokem, před tím se jí třeba nemohlo nic stát.
     Ale udělala to a čekala na pomstu, spravedlivou a trestající.
     Nevěděla o tom, ale zůstalo to v ní a napovídaly jí to její svaly, které byly od napadení stále napjaté, připravené uvolnit se, až přijde další den.
     Jestli ještě nějaký další den bude.
     Vstala, aby popošla pár kroků po zroseném mechovém koberci, do kterého s sebou plácla před (teď se jí zdálo) většími (než dřív) schody, vedoucími na verandu.
     Zpomalené reflexy jí opožděně daly najevo bolest, když zadkem narazila na kámen, který tu trčel (a vůbec tady neměl co dělat) jako vetřelec v cizím území a to ji popudilo k nenávistnému zasyčení.
     To bylo vše, co mohla dělat.
     Kdyby se tu teď objevil chlapec, snad by utekla, nebo se taky bránila.
     Díval by se na ni hypnotizujícíma očima a za nimi by opět zaslechla ty ševelící hlasy, slévající se v jednolitý šum. Ona to mohla slyšet i když dost dobře nechápala, proč?
     Nemohla pochopit nic, natož takovouhle věc, její malý mozeček nebyl na to uzpůsoben, ale díky nepřítomnosti uvědomělé inteligence v něm vystupovaly na povrch určité schopnosti, nemožné (skoro) u člověka.
     Jenomže ten chlapec byl člověk. Jiný, než ostatní, ale podle vzezření člověkem stále zůstával.
     Blížící se seizmologické výkyvy zaznamenala dřív, než lidé, byla to tedy otázka citlivosti?
     Byla citlivější (jako některá jiná zvířata) a proto to mohla slyšet?
     Hlasy.
     Prýštící z temnot.
     Za tváří chlapce byly tisíce jiných, neviděných, ale o to více hovořících pro ni v nesrozumitelném jazyce.
     To lidské mládě bylo jejich nechtěným vůdcem.
     Někdy bylo ale úplně normální.
     Jenomže právě - někdy!
     Rámus, se kterým do ní vstoupil, ji doháněl k zuřivosti. Musela ji nějak zahnat.
     Skočila. Byl to instinkt.
     Nechtěla, ale skočila.
     Kdo by mohl zabránit ubohé nevědoucí kočce?   

     Po večerce nastal na chodbách takový klid, že bylo možné zaslechnout i Andyho ve třetím patře, čtrnáctiletého chlapce, jednoho ze starších chovanců, jak při prohlížení erotického magazínu (který se záhadně ztratil ze stolu správce Murdocka) masturbuje a se zakousnutými rty při tom přidušeně heká.
     Naštěstí se ještě nestalo, aby ho při tom načapal někdo z personálu a on podvědomě cítil, že kdyby k tomu došlo, strašně by se styděl a nejspíš by odtud utekl.
     Nevěděl kam, ale tady by to nevydržel.
     Asi by si na něho ukazovali prstem a dávali za pohoršující příklad ostatním, že takhle budou vypadat i oni, když to budou dělat.
     Protože on věděl, jak vypadá.
     Blbě.
     Pěkně blbě, ksakru, od čeho tu bylo to zrcadlo, když ne od toho, aby v něm mohl každý večer pozorovat svůj obličej s koňskými rysy a lopuchovýma ušima, prosvítajícíma pod tokem světla žárovky za zády, jakoby byly potřené nějakou fluoreskující barvou.
     Vypadal blbě, ale nebyl sám.
     Ten kluk zezdola, Alan, sice vypadal o mnohem lépe, ale to neznamená, že si může na něho dovolovat.
     Byl přece starší, už to by stačilo, aby držel klapačku.
     Andy zrudl vzteky, když se s Alanem potkali u okénka, kde odevzdávali své nedojedené porce a on mu řekl to kruté slovo.
     „Kam se cpeš koňská hlavo?!“
     Je možné, že to tak nemyslel, že to bylo jenom přátelské upozornění, že se opravdu snažil všechny předběhnout (i když nebylo proč pospíchat, když se tu čas vleče, jako had bez hlavy a ocasu), nicméně, řekl to a uhodil hlavu na hřebíček.
     Bylo to výstižné a tak to také Andy cítil.
     Byl koňská hlava a to se nedalo jen tak odestát.
     A tak Alan dostal nakládačku.
     Blbec. Zasloužil si to.
     Nechutný fracek, který ještě neví, na co to má.
     Ubožáček, který si myslí, že to má jen na čůrání a netuší, že už teď má zpackané dětství, které mu nezachrání ani ti dva, co sem za ním občas jezdí, už proto, že to nejsou jeho rodiče.
     O těchto věcech už ale Andy nebyl úplně přesvědčen.
     Ten kluk zezdola není tak hloupý na to, kolik je mu let.
     Na chodbě někdo zhasl světla a Andy uslyšel jen mizící, vzdalující se kroky ve tmě.
     Nevěděl, kdo má dnes službu, ale ať to byl kdokoliv, byl rád, že už odešel.
     Hrobové ticho, panující nad ústavem věštilo cosi zlověstného.
     Andy si znovu přehrával odpolední srážku s tím drzým klackem a na mysli mu opět vytanula slova, která mu řekl, když je od sebe odtrhli.
     „Jseš jenom to, co si o sobě sám myslíš!“
     Andy dostal strach.
     Byla to hluboká pravda a on nenašel na ni žádnou odpověď.
     Určitě ví i o tom, jak se každý večer tady ukájí. Mohou se to dozvědět i ostatní.
     Andyho ochromila hrůza, co by po tom následovalo. Ztrapnil by se přede všema. Zatím se bál jen Alana, který to už určitě věděl.
     Ne, tohle by nepřežil. Tu ostudu, ponižující až na věky. Nebo aspoň po tu dobu, co zde bude žít.
     Alan = nepřítel.
     Jednoduchá rovnice, jejíž výsledek znali jen oni dva.

     Bylo po večeři a pán domu se ještě nevrátil.
     Rozsvíceným oknem viděla chlapcovu siluetu.
     Vyhoupla se na stříšku, která zakrývala verandu a k oknu se přiblížila.
     Chlapec se převlékl do pyžama s modrobýlími proužky a očima zapátral do černé tmy před sebou. Viděl jenom třpytící se hvězdy na ztmavlém nebi, ale podvědomě cítil, že za oknem je ještě něco navíc.
     Něco, co tam být nemělo.
     Nebo někdo.
     Přistoupil blíž a zaostřil zrak. Nic zvláštního neviděl, ale jeho mozek mu říkal, že tomu tak není.
     Měla hlad. Pouhý instinkt ji ale vylákal sem nahoru, aniž si uvědomila své stále napjaté svalstvo. Hlad byl silnější a překonal to, co bylo předtím. Zapomněli na ni. Přikrčila se, když se okno zprudka otevřelo a táhle zaprskala úlekem.
     Jejich oči se setkaly a Davidovi se na vteřinku zazdálo, že viděl víc, než by si přál.

     Magazín zmizel za vodní nádržkou a Andy potichu vyšel na chodbu.
     Ruměnec ho zalil až po uši.
     Pak teprve přišel šok.

     Oči vyzařovaly jakousi divokost, ale nebyly kočičí, nýbrž lidské. Patřily ženě, kterou David vídával občas ve chvílích, kdy slyšel ty hlasy, které se v něm nastřádaly ze celý den. Ano, tehdy věděl, co se honí v hlavě tety Sáry, nebo jeho otce. Nebo taky strýce Alexe, který se tu občas stavil. Někdy s sebou přinesl i druhý hlas, pisklavý ženský alt, to když myslel na svou ženu Margit. Mohl klidně přijít sám a David v něm objevil i hlasy jiných lidí.
     Nemusel vytáhnout paty z domu a poznal půlku města.
     Bylo to skvělé, ale někdy ho to trápilo.
     Cítil se vinen, i když za to nemohl. Pronikat do soukromí jiných lidí nebylo určitě správné, spíš destrukční.
     Tohle slovo se Davidovi líbilo a chápal i jeho význam.
     Jenom prostředí, ve kterém byl cudně a ukázkově vychováván, v něm nezaselo tolik semínek zla, jako v jeho bratrovi, o němž toho ale moc nevěděl. To všechno bylo jen mlhavé tušení, o kterém se v domě moc nemluvilo.
     Přečetl si to. V otci, v Sáře, v Alexovi. Nikdy na to nikdo z nich nemyslel až do detailů (snažili se zapomenout?) a proto taky nemohl vyčíst vše, jak by sám chtěl.
     Musel se spokojit, že časem vyzví víc, pokud oni nezapomenou úplně.
     Chlupaté stvoření s očima ženy, objevující se zřídka ve chvílích (potom si většinou není schopen na nic vzpomenout), kdy může číst, se krčilo pod Davidovým oknem a připravovalo se ke skoku.
     David se roztřásl.
     Ne strachy, ale zimou.
     „Neboj se mně,“ chtělo se mu říct, ale místo toho mlčel a rukama se po ní natahoval. Kočka znova vyprskla a škrábla ho do dlaně.
     Oba slyšeli hlasy v jeho hlavě.
     Ucítil, jak mu ruka vlhne a pak spatřil pár rudých kapek, jak dopadá na její kožich.
     „Ty bestie,“ zavrčel a strčil do zvířete, které se pod neočekávaným dotekem jeho krví zbarvené dlaně zapotácelo.

     „Co tu děláš?“ konečně vydechl Andy, když se trochu vzpamatoval.
     „Určitě ne to, co ty!“ ozvalo se téměř okamžitě.
     „Ty hajzle!“ zmohl se Andy.
     „Jseš starší, jseš srab.“
     „Když sis to zasloužil.“
     „Kdybych byl taky tak starej, zmlátil bych tě,“ řekl upřímně Alan.
     „A pro cos sis přišel, když ne pro výprask?“
     „Jen tak, nechce se mi spát.“
     „Jen tak?“ zeptal se Andy nevěřícně.
     „Jó, jen tak.“
     „Cárárá, chlapečkovi se nechce spát a bojí se noční můry. Přijde si pro tebe Fredy Krueger,“ nabyl znovu rovnováhu Andy, „jedna, dvě, už si pro tebe de.“
     „Drž hubu,“ uzemnil ho Alan.
     Bylo to groteskní, tmavá ústavní chodba a vedle dveří na záchodky stáli dva chlapci s rozdílem devíti let a vyřizovali si účty, jako v nějakém předpotopním mafiánském filmu.
     Rány tiše pleskaly a když oba vpadli do záchodků, nebylo slyšet už vůbec nic.
     Alan narazil hlavou na umývadlo a na sítnicích se mu utvořily modré záblesky s prosvítajícíma bílýma kruhama, ve kterých se čas od času zjevila příšerně šklebící se grimasa obličeje, naplněného do krajnosti tou nejvyšší zlostí, jakou bylo možno unést.
     „Nestalo se ti nic?“ zalekl se Andy, překvapeně stojící (a stále nenávistný) nad zhrouceným Alanem, který jen pomalinku vstával, přičemž jeho nohy odmítaly poslušnost.
     Jako kdyby je měl z gumy, podlamovaly se a třásly pod tíhou těla, klepajícího se, jako rosol.
     „Neměls říkat - drž hubu,“ zaječel polekaný Andy, když viděl, že se Alanovi nic tak vážného zase nestalo, „tos neměl. Je ti to jasný ty malej hajzlíku.“
     Piškvořící se obličej, který Alan sledoval, se zjasnil a vůbec nepatřil Fredymu, ale naštvanému Andymu, který se stáhl k nejbližší kabince, aby odsud utrhl kus role toaletního papíru, kterým si mínil utřít krvácející nos po jediné, ale docela účinné Alanově ráně.
     Ubožátko, co je ti, že nemůžeš plakati? Napadlo Andyho, pozorujícího protivníka, jak se zvedá a na skráních nemá žádné stopy po slzách. Copak chce ještě pokračovat?
     Místo toho se ale stalo něco docela jiného.
     Alan vykouzlil (i když dost namáhavě) ) úsměv a řekl osudnou větu, která rozhodla o dalším sledu, najednou překotně se rozbíhajících událostí, které pak na čas poznamenaly celý ústav:
     „Stejně se to všichni zítra dozví.“
     Andyho zaplavil neskutečný pocit viny, horka a strachu a všechny tyhle tři věci najednou zcela zaplavily jeho mozek a odtrhly zábrany, které by tam normálně střízlivě uvažující člověk pořád měl.
     Alanova do puntíku naplánovaná a perfektně zkonstruovaná pomsta zaúčinkovala krutě a nevybíravě do nejslabšího Andyho místa.
     Měl obrovskou chuť ho za to zabít, ale zalekl se nad tím nápadem. Zatemnil se mu mozek, zaobírající se jinou myšlenkou, definitivní a plně přetrhávající pouta s těmi ostatními, které slábly a slábly…..
     Na záchodcích ústavní budovy ve třetím patře se vznášela smrt.
     Andy měl chuť za tohle Alana zabít, ale místo toho zabil sebe.
     Stud byl silnější.
     Alan už dávno spal, když se to stalo.
     Slečna Fondová byla první, kdo ho tam našel.
     Ještě před budíčkem, když procházela chodby, zda jsou pořádně uklizené a na dlaždicích neleží třeba zbytky včerejší večeře, ji zaujala krvavá skvrna u dveří záchodků v oddělení chlapců a tak vstoupila dovnitř, aby tu spatřila nohy na zemi mezi druhými dveřmi, oblečené do ústavního pyžama, ledabyle rozhozené na vlhkých a studených dlaždičkách.
     Komu patřily, to zjistila hned, jak druhými dveřmi prošla a uviděla Andyho promodralý obličej, skloněný k pravé straně hrudníku s dlouhými tkaničkami od bot, svázanými z několika párů dohromady (proto byly tak rozdílné a směšně barevně kontrastní) , omotanými kolem jeho bílého vyzáblého krku a přivázanými ke klice nejbližší záchodové kabiny.
     Mrazivý výkřik, který přeťal poklidné ticho v budově, se nesl po jejích chodbách ještě několik dalších měsíců.

     Nespadla hned, když se jí David se stahující bolestí na dlani poprvé dotkl.
     Jeho ruka sice dopadla tvrdě na zježenou srst prskající kočky (a bylo to jasné, odmítavé gesto plné zlosti z toho, co mu udělala), ale přesto se jí podařilo, udržet se na sešikmené a dost vratké stříšce.
     Stáhla se ke kraji a David ji na několik nekonečně dlouhých vteřin ztratil z dohledu.
     Kočka se přihrbila, ale určitě ne proto, aby nebyla vidět přes okenní římsu, naopak, pud sebezáchovy ji dal srozumitelně najevo, vyčkávat na příhodnější okamžik. Až chlapec, z něhož na ni útočí desítky neznámých i známých hlasů, které jí deptají mozek, znepozorní a ona bude moct pokračovat.
     Dráždil ji.
     Opravdu hodně ji dráždil a bylo to stále nesnesitelnější.
     Oči jí rudě žhnuly do tmy, jako dva rozžhavené uhlíky a David to vnímal (když ji opět zaregistroval díky světlu z pokoje, které se jí odráželo na bulvách), jako projev vrcholné rozzuřenosti.
     Oba věděli, co je příčinou, za kterou nikdo z nich nemohl.
     Nepsaný zákon, že silnější vyhrává byl jedinou myšlenkou, proudící v jejich hlavách.
     Kočka zasyčela a její oči nabyly opět zvířecích rysů.
     Když se pomalu začala přibližovat k oknu Davidova pokoje, hrbila se, jako v posledním tažení, které měla teprve před sebou.
     Nechtěla mu ani ublížit, jenom zahnat ty hlasy, nepříjemné a bodající. Zastavila se až těsně pod parapetem a lstivě zamňoukala, jakoby stála o pohlazení. David se nenechal zmást.
     Přestože v tom bylo cosi ďábelského, byl to jenom instinkt.
     Vyskočila a David vymrštil ruce, které se otřely o její srst.
     Byl rychlejší a silnější.
     Kočka tvrdě dopadla na stříšku (Sára bohudík spala tak tvrdě, že později nemohla pochopit, jak se to vlastně mohlo stát) a skutálela se k jejímu okraji.
     Pak už viděla jen rychle přibližující se zem, která hrozivě otevírala svou smrtonosnou náruč.
     Kočka má spoustu životů, ale když se vloudí jediná chybička, což se může stát, není jí to nic platné a je stejně smrtelná, jako člověk.
     Nebylo to moc vysoko, ale ne zas tak nízko, aby se nemohla zabít, zvlášť, když neměla moc času vyrovnat svůj pád, aby při něm dopadla na nohy. Takže dopadla úplně jinak. Na hřbet a páteř to nevydržela.
     Stává se to. I kočkám.


                                                                  





    




































22. kapitola

     Když John dorazil domů (samozřejmě pěšky, trochu se mu po volantu ale stýskalo), ještě dýchala. Zemřela mu doslova v náručí, jako kdyby chtěla se svojí smrtí počkat na pána domu a říct mu - tam nahoře najdeš viníka.
     John měl za sebou perný den, kdy se stačil nepěkně pohádat s Tomem kvůli pozdnímu vyúčtování větší zakázky pro soukromou nábytkářskou firmu Andrews a syn, prachmizernou náladu, pramenící z té potyčky a k tomu všemu ještě teď neradostnou událost přímo ve svém domě.
     Po celých pět let se nestalo nic zásadního, nic, co by souviselo s tím, co bylo tenkrát.
     A teď se to vracelo.
     John měl neblahé tušení už při cestě domů. Snad se to stalo díky vzpomínkám, které se mu vetřely do mysli, podvědomě toužící zopakovat minulost, ale bez špatného konce, nebo prostým vyčerpáním již tak znavené duše volající po klidu. Po relaxaci, kdy by znovu mohla nabrat nové síly a novou energii do dalších teplých dnů, které měly přijít. Vlastně už přišly, ale noc si stále ještě uchovávala svůj neklidný chlad, brzo se ztratící v zapomnění.
     Tušení, které se zarývalo do bloudících myšlenek se potvrdilo.
     Teď stál v rozpacích před domem, jakoby váhal vstoupit dovnitř, v náručí držel nehybné kočičí tělo a v očích měl slzy, jako před pěti lety.
     Nerozuměl tomu a nepřemýšlel o tom.
     Něžně ji položil na rozvrzanou podlážku verandy a zalovil po klíčích.
     Na schodech stála Sára a vyděšeně na něho třeštila své povadlé oči.
     „Slyšela jsem nějaký rámus. Jenom chvíli, asi jsem spala dost tvrdě, ale dám krk za to, že kdybych nespala, nemuselo se to stát.“
     Podíval se na ni s úžasem a zmohl se na jedinou odpověď, nehledajíc žádná slova: „v pořádku.“
     „Nemohu pochopit, jak si to zvíře mohlo ublížit.“
     „Byla už stará,“ zamručel John.
     „Právě,“ namítla, „dost stará na to, aby se jí taková věc nemohla stát.“
     „Ale stala se,“ řekl John a prošel kolem Sáry po schodech nahoru, aby ji nechal samotnou napospas tichu noci a hloubavým myšlenkám, které byly pochybné a nesouvislé.

     Cameronův staromládenecký život měl své výhody. Nebyl to možná zrovna ten nejlepší způsob, jak se protlouct dlouhými, stále stejně ubíhajícími dny, kdy své místo v nich tak často zahaluje nuda a kdy na vás nikdo z té nudy nevystoupí a nepromluví pár vlídných, třeba i něžných slov.
     Cameron nepatřil zrovna mezi lidi, kteří mají pocit, že jim život protéká mezi prsty a že každým dnem se jejich beznaděj znásobuje.
     Bylo mu to upřímně jedno, párkrát se spálil a do stavu manželského nestačil vstoupit a vůbec nelitoval ujíždějícího vlaku plného cestujících, cítících potřebu, mít někoho drahého po svém boku.
     Teď si mohl o třetí hodině ranní klidně vstát, aniž by někoho budil, otevřít si plechovku Budweiseru a sednout si k televizi, napojené na video, do něhož vkládal jednu kazetu po druhé.
     Jejich společným znakem bylo jediné téma - parapsychologické jevy.
     Cameron s ovládačem v jedné a s plechovkou piva v druhé ruce tupě sledoval obrazovku a každou chvíli, kdy to bylo jen méně zajímavé, přetáčel kazetu jen o kousek dál, aby se pak zastavil u další důležitější sekvence. Tu si potom pouštěl i několikrát za sebou, když se mu zdála adekvátní vůči zájmům, které měly jediný cíl.
     Pochopit a přinutit mozek, aby tomu i uvěřil.
     Je pravdou, že Cameron byl a stále je velice zkušeným psychiatrickým odborníkem, ale neznamená to, že by veškeré vědomosti, které na škole a při praxi získal, v něm utlumily ctižádostivost poznat věci, kterým ho nikdo nenaučil.
     Byl realistou, ale ne tak silným, jako tým profesorů na škole, kteří se tvářili, jako kdyby sežrali všechnu moudrost světa a nebyli ochotni přijmout to, co je dodnes nevysvětlitelné.
     Cameron věřil a jeho víra byla pevnější, než ocel.
     Nezlomná a prudká, jako oheň, spalující na popel knihy, v nichž bylo tolik poznání, ale málo odpovědí na to, co ho skutečně zajímalo a vzrušovalo.
     Na záhadné lidské vlastnosti, které se přírodě vymkly z rukou a tak rozhodla o jejich věčném skrytí před zvědavostí a důvtipem nejdokonalejších bytostí, které sama stvořila.
     Cameron chtěl znát odpovědi a byl přesvědčen, že lidé ještě nedosáhli dna, kde se schovávalo tajemství jejich schopností, ke kterým nikdo neměl klíč.
     Seděl na koberci před blikající obrazovkou a před sebou měl dvě úhledně srovnané hromady videokazet, které už viděl.
     Na jedné přistávaly zábavné filmy, stupidní i kvalitnější horory, v nichž hlavní roli hráli vždy jedinci se zvláštními schopnostmi, většinou končícími tragicky s hapyendem pro ty ostatní (normální), kteří podle scénářů přežili. Na konci filmů se vždy objali, na obličejích jim pokaždé vyskočily zářivé úsměvy, odhalující holywodsky bezchybně bílé zuby (hlavní hrdina je většinou postrádal, anebo je měl obarvené do žluta či do krvavé červeně - podle toho, jakými efekty tvůrci film zakončili).
     Mezi těmi nejkvalitnějšími, jako byla třeba Carrie od Stephena Kinga, nacházel Cameron podivnou nejistotu, zda skutečně šlo jenom o film a ne pravdivou výpověď.
     Ač příběh dívky, obdařené (nebo spíš postižené) telekinetickými schopnostmi (tj. - ovládat předměty silou vůle a pohybovat jimi pouhou myšlenkou) byl místy nadnesený, prvky reálna v jiných místech v ději zanechával v Cameronovi pocit zmatení, že je tohle opravdu možné a že se to může klidně jednou kdekoliv ve státech, či jinde ve světě stát.
     Nebo se to už také stalo.
     A protože se o tom málo ví, asi to nebylo v takové míře, jako ve filmu.
     Na druhou přihrádku Cameron odkládal kazety s vědeckými filmy, zaujatými pro téma a ve svém smyslu odbornými.
     Tady byl průkaznější materiál, skutečnost (možná), žádná fantazie spisovatelů.
     „Ta mladá holka v knihovně se asi dost divila, když jsem jí před očima vybrakoval celé oddělení videofilmů s těmahle věcma,“ pomyslel si škodolibě, „určitě si myslela, že jsem nějakej kečupovej maniak, nebo zastydlej adolescent.“
     „Jo mě to taky zajímá,“ řekla a unaveně sáhla po tužce, aby sepsala nájemní smlouvu, smutně pokukujíc po hromadě kazet.
     Cameron, neuvědomujíc, že se usmívá, sáhl po krabičce cigaret a jednu si hned zapálil.
     Neměl na cigaretu chuť, ale donutily ho k tomu záběry z jakéhosi ruského dokumentárního filmu, v němž se někteří lidé pokoušeli dokázat své nadpřirozené schopnosti v jakýchsi interiérech, připomínajících něco, jako laboratoř. Za zády jedné mladé ženy stáli přihlížející, oblečení do bílých plášťů (asi nějaký místní vědecký film), aby tak byly vyloučeny možnosti podvodu.
     Žena upřeně hleděla na kávovou lžičku, která se pod jejím kamenným zrakem kroutila a ohýbala do spirálovité vrtule. Potom rychle odvrátila oči od zničeného předmětu, výmluvně se podívala na muže v pláštích, krátký pohled do kamery, až Cameron zatajil dech a bezvládně zůstala sedět, dokud ji sami nepomohli postavit se na nohy. Vypadala vyčerpaně a hubeně.
     Cameron šokovaně sledoval jednoho z mužů, zabraného teď kamerou až po prsa, jak cosi vysvětluje a sám se tváří dost překvapeně.
     Jeho vysvětlování ale už nevnímal, v hlavě mu zůstal předešlý obraz zvláštní ženy, která ničí lžičku, aniž by se jí dotkla.
     Dotyk byl zcela vyloučený, kamera najížděla hned z několika stran najednou při tom pokusu.
     „Trik,“ napadlo ho, „určitě v tom je nějaký trik. Lžička mohla být třeba nahřátá a ohýbala se tím teplem.“
     Co ale ti lidé kolem? Co by z toho měli, co by tím sledovali? Popularitu, když byli při tom? Proč?
     V Cameronovi zahlodal červík pochybností. Chtělo se mu věřit, že to byl trik. Zadusil cigaretu a dlouze se napil z plechovky.
     Víra v realitu a víra ve fantazii stáli proti sobě.
     Cameron cítil, že stojí mezi dvěma hranicemi dvou světů, z nichž každý stál na jedné straně. Přestože ho jeho profese hnala blíž k tomu prvnímu, pochybnosti a zvídavost ho táhly k druhému.
     U jiných by tomu bylo asi naopak, ale Cameron patřil mezi ty, kteří se nesmířili s myšlenkou, že všechno je už v knihách dáno a nic nezvrátí fakta, která tam jsou.
     Po chvíli, když se vzpamatoval, vypnul videomagnetofon, dal si ruce za hlavu a natáhl se jen tak na koberec, kde také usnul.
     Nevěděl, po čem konkrétně jde, věděl ale, po kom.
     Dvojčata Wendy Mayerové, nebo Johna Mayera, neboť to byl on, kdo tenkrát tu nehodu přežil, ho pronásledovaly ve snech, z nichž jeden se opakoval neustále. Podivné mozkové anomálie, které při jejich operaci spatřil a následné nezvyklé chování nemluvňat. To chování v něm bylo jen rezonujícím tušením. Důležité byly obličeje, jakoby nepatřícím teprve narozeným lidským stvořením. Obličeje, ve kterých se zračila vševědoucnost, která tam neměla ještě být.
     Cameron toho už věděl o nich dost.
     Věděl o jejich životech, věděl o Alanovi Mayerovi víc, než jeho otec nebo ten druhý, David, znal je víc, než sám sebe.
     Probíral se jejich osudy víc, než vlastním, ale neměl nikoho, kdo by mu to řekl.
     Staromládenecký život má i své nevýhody.

     „Ještě jednou se tady stane něco podobného, tak tu máte na krku kontrolu,“ zaječelo ve sluchátku.
     „Jistě, samozřejmě,“ znechuceně odslabikoval Palmer.
     „V každém případě se přijde k vám podívat někdo od nás,“ řekl ten vřeštivý hlas v telefonu.
     „Znovu opakuji,“ snažil se ho uklidnit Palmer, „podmínky tu jsou skvělé a žádné týrání, ať už ze strany personálu, nebo mezi dětmi se tu nevyskytlo.“
     „Máte důkazy?“
     „K tomu nepotřebuji žádné důkazy.“
     „Přesto bude lepší, když to potvrdíme my.“
     „Klidně,“ souhlasil Palmer trpělivě, „jste vítáni. Nenajdete tu nic. Nikdo ke mně nepřišel, aby si v tomto směru postěžoval. Jsem si vědom, jak závažná se stala věc, ale ta nemá ve vztahu ke komukoliv z ústavu nic společného. Mohu vás ujistit…..“
     „Ujistíme se sami, když dovolíte,“ zabručelo ze sluchátka.
     „V ničem vám nebráním a ani nechci. Nemám sebemenší důvod si myslet, že by se něco takového mohlo opakovat. Ten chlapec ze třetího byl dost labilní, slečně Fondové se prý kdysi svěřil, že to jednou udělá.
     „A taky že to udělal. Není normální, aby se vám děti věšeli za kliku, měl jste o tom podat zprávu.“
     „To bych chtěl vědět, co byste s tím dělali,“ zasmál se hořce Palmer.
     Ve dveřích jeho ordinace se objevila Cramerová.
     „Okamžik,“ zahnal ji pryč a ona, chápajíc, o jak důležitý hovor jde, vycouvala na chodbu.
     „Ještě něco?“ zahučel do telefonu.
     „Když jste to podle slečny…..“
     „Fondové,“ pomohl Palmer.
     „Hm….. Fondové. Když jste to podle té Fondové předvídali…..“
     „Nic takového jsem neřekl,“ ohradil se.
     „Ale před chvílí jste…..“
     „Ano, ale kdo mohl předpokládat…..“
     „Nepřerušujte mě laskavě, měl jste zvýšit ostrahu na chodbách.“
     „Nejsme ve vězení, ale v ústavu,“ vyprskl Palmer nakvašeně.
     Co si myslí? Že je snadné uhlídat tolik dětí?
     „Dobře. Měl jste přitvrdit dozor na chodbách v nočních hodinách. To je snad v předpisech, ne?“
     Doktor vstal, opřel se o stůl, přehodil si sluchátko z jedné ruky do druhé a promnul si zdřevěnělé a teď uvolněné ucho. Nepříjemně mu v něm škubalo. Ten telefonický rozhovor, nesoucí se několik mil daleko ho již zmáhal a unavoval. Musel stále něco vysvětlovat a odpovídat na nikdy snad nekončící otázky.
     „Předpisy jsou jasné, ale nikde v nich není psáno, jak postupovat, když se vám chce zabít nějaký chovanec. Nic o sebevraždách tam není.“
     „Skončeme to, snad máte pravdu. Do dětské psychiky není tak snadné proklouznout, nikdy nevíme, co se v nich odehrává. Nejsou tak prokouknutelní, jako my dospělí.“
     „Asi proto, že máme míň fantasie a představivosti,“ přitakal Palmer.
     „No,“ odmlčel se hlas na druhé straně, „nechme těch chytráckých proslovů, jen jedno vám řeknu, nechci, aby se to opakovalo.“
     Palmer se rozlítil: „a jak tomu zabráním? Jak? Řekněte mi, jak?“
     „Důkladnější dozor. U postižených dětí je přirozené destrukční myšlení, tedy občas. Kontrolujte noční služby. Možná tady se něco zadrhlo. Víc zodpovědnosti, to je to, co po vás vyžaduji.“
     „Služby jsou v pořádku, ale když na tom trváte, udělám pro to vše, co bude v mých silách.“
     „Výborně, to jsem chtěl slyšet.“
     „Tedy to, co dělám vždy,“ prohlásil Palmer, „to znamená, že kontroluji i noční služby. Někdy. Dělám jen to, co pokládám za vhodné.“
     Zaváhal. Přemýšlel, zda to nepřehnal, zda nepřekročil nějaké regule zdvořilostních frází, kterými musel před nadřízenými a zvlášť teď po incidentu doslova perlit. Hned se ale vzpamatoval. Jednou to musí pochopit. Pro lidi nahoře je vždycky všechno tak jednoduché. Ať přijdou a zkusí si s ním vyměnit tohle místo. Za chvíli budou na tom stejně, jako on.
     „Dobře,“ promluvil ten skoro až záhrobní hlas ve sluchátku, „ještě to prodebatujeme.“
     Palmer rozhodně nečekal, že to budou oni, komu dojde trpělivost. Ale prosím, k ničemu to nevedlo a jeho chyba to nebyla. Co se zde stalo, nedá se slovy odestát. Snad si to konečně už uvědomili.
     Nasupeně odhodil sluchátko na židli a vyšel na chodbu.
     Cramerová tam pořád stála a upřeně se dívala na nástěnku s prospekty na zdravou výživu.
     Neuvědomila si Palmerovu přítomnost dřív, dokud se jí zlehka nedotkl na ramenou.
     „Máme to těžký,“ prohodil k ní, nechajíc ji, jako první vstoupit do ordinace.
     „Já vím,“ řekla a posadila se do nabídnuté židle se strohým vzorkem, strohým, jako všechno zařízení doktorovy místnosti.
     Když za sebou zavřel dveře, přistoupil zezadu k ní a položil své ruce kolem jejího sametově hladkého krku.
     „Aby to bylo pořádně ohodnocené, to ne, ale…..“
     „No tak,“ umlčel ji, „nebudeme teď o tom mluvit, ano?“
     „Když myslíš,“ odpověděla a vzhlédla k němu.
     Palmer se zachvěl vzrušením.
     „Jamesi, jak dlouho to ještě bude trvat?“
     Pořád ho vzrušovala. I po dvou letech, kdy se spolu milovali tady, v jeho ordinaci. Doufal, že stejné pocity vyvolává i u ní. Možná to bylo způsobené jen omezenými možnostmi, se kterými se museli za ty dva roky vyrovnat.
     Byla vdaná, ale neznamenalo to pro ni vůbec nic. Joe byl nesnesitelný a nikdy pro pár ran, které ji občas uštědřil, nechodil daleko.
     Byl to tyran, prachsprostý hnusný opilec, který ji snad nikdy neměl rád.
     A ona jeho taky ne.
     Možná dřív, ale teď už ne. Od té doby, co se stýká s Palmerem, jakoby našla nový smysl svého života. Dřív kolem sebe chodili a až na pár pozdravů mezi nimi k ničemu nedošlo. Ten zlom nastal až před dvěma léty. Vlastně ji ani ničím zvláštním nepřitahoval i když jí byl od počátku sympatický. Získal si ji svým chováním, svou starostlivostí o ni, byl prostě úplně jiný, než Joe.
     Byl něžný. To v prvé řadě.
     A stačilo to.
     Vycítila, že u Jamese Palmera našla něco, co jí doposud chybělo. Něžnost a nesobeckost, obojí tak beznadějně se vytrácející z Joeovy osobnosti.
     Teď už Joe byl pro ni jen pouhou troskou, stupidně využívající jen své síly (když se napil), stojící na vetchých a hroutících se základech do nenávratna mizícího charakteru.
     Nebyl nic a ona v Jamesově náruči poznala, že to není jen potřeba, jenom pud, který ji nutí být svému manželovi nevěrná. I když sex do toho taky patřil, najednou se jí zdál být jen druhotným projevem nového vztahu.
     „Ach Joe, kdyby ty parohy byly vidět a bylo možné se jich dotknout, dávno by si neprošel dveřma. I tak máš potíže, když to z tebe táhne na sto honů. Jseš hnusný, jako ti tvý kumpáni,“ řekla si jen tak pro sebe, když se jednou takhle k ránu vracel domů.
     Přidržoval se zdí, osleplý svými alkoholovými vizemi a pak ztěžka, upocený a zadýchaný dopadl i v botách na postel. Postřehl její posměšný výraz (aspoň se mu to tak zdálo), vrhl se na ni a ona očekávala další potupné znásilnění. Místo toho se dočkala něčeho stejně hrozného a ponižujícího. A mnohem bolestivějšího. Vztyčil se nad ní, zachrčel a sliny mu stékaly po bradě, jako vzteklému psovi a pak ji udeřil. Od té doby se to stávalo takřka pravidlem. Byl vzteklý, protože mu byla nevěrná, což ovšem nevěděl. Byl si vědomý svou neschopností a proto to jenom tušil. To stačilo. Shledal důvody a sesílal na ni svůj spravedlivý hněv, jak se aspoň domníval. Mohl si za to sám, jeho sobeckost mu však nedovolovala si to připustit. Nevnímal její prosby, její pláč i výhružky.
     „Nemysli na něho,“ zašeptal Palmer.
     „Já na něho nemyslím,“ řekla a zavřela oči.
     „Nelži. Vždycky, když se tak tváříš…..“
     „Jak?“ zalekla se.
     „Nechme to být,“ nahodil úsměv, „ani o Joeovi se nechci dnes bavit.“
     „Neodpověděl jsi mi na něco,“ promluvila vlídně.
     Palmer se k ní naklonil a políbil ji do vlasů. Sám si nedokázal na tuto otázku, která ho trápila zrovna tak, jako ji, odpovědět.
     „Nevím, jak dlouho bude naším útočištěm má ordinace, nevím, jak dlouho to budeme před ostatními skrývat. Záleží to i na tobě.“
     „Bojím se ho,“ zatlačila slzy.
     „Musíš překonat strach a říct mu to.“
     „Můžeme být rádi…..“
     „Ne,“ přerušil ji Palmer, „dva roky jsou už dost dlouhá doba. Pokud o nás tady nikdo neví, čemuž já osobně moc nevěřím, pak se to určitě brzy provalí. Tohle nemůžeme dlouho vydržet.“
     „Ale…..“
     „Chceme něco víc, nebo ti stačí jen to, co děláme v mé ordinaci? Zeptal se zpříma. Strach z toho, co mu odpoví, zastavil jeho ruce na půli cesty k jejím pevným ňadrům, jejichž bradavky prosvítaly skrz triko, které měla pod pláštěm.
     „Jsem odvážná malá a rozpustilá holka,“ pokusila se o úsměv. Nedařil se jí.
     „A ničeho se nebojím,“ dodal Palmer.
     „A ničeho se nebojím,“ opakovala po něm.
     „A řeknu mu to.“
     „A řeknu mu to,“ pokračovala v jejich hře.
     „Věřím ti,“ zazubil se a nahmatal ztvrdlé bradavky.
     I ona byla teď vzrušená. Cítila svůj zrychlující se tep a příjemné mrazení v podbřišku. Prudce vstala, otočila se k němu a políbila ho.
     „Chci tě,“ zašeptala.
     „Zase jsme prohráli,“ řekl smířlivě, levou rukou ji obejmul a pravou se natáhl ke dveřím, aby zamkl.
     Dál už nemluvili.
     Překotně svlékali jeden druhého, jakoby to bylo naposledy a zcela nazí padli na jednolůžkovou postel, pokrytou igelitem, určenou pro docela jiné účely.
     Dlouze ji líbal na tváře a ona cítila, jak ji příjemně lechtají jeho vlasy na čele. Levou rukou se zabořil do jejího stehna a ona přidušeně a sladce vzdychla. Spalující žár vášně zahltil její tělo a nádherný, skoro až mrazivý pocit nadcházejících slastí ji ponořil do světa, který s tím skutečným neměl vůbec nic společného.
     Svět, v němž nebylo místo pro Joea, byl krásnější než bájný Eden.
     Jakoby nechtěně se dotkl jejího roztouženého klína a přicházející stahy, které v ní vyvolával letmými pohyby své dychtivé ruky, ji přiváděly do transu.
     „Už dost, dost,“ šeptala vzrušeně.
     To byl pokyn, snad si to ani neuvědomovala, aby pokračoval trochu jinak.
     Byla tak vlhká a bylo to tak snadné a nevyhnutelné, že bylo zhola nemožné přestat i kdyby třeba celý ústav tonul v plamenech.
     Ne, teď už bylo jediné východisko, cesta zpět neexistovala.
     „Jsem tvůj sen, který se ti zdá,
     jsem tvůj sen a ty jsi já,
     splynem v něm, splynem v jedno tělo,
     a až se probudíš, budu navždy tvá.
     Vlna orgasmu otřásla propletencem jejich těl a věděli to jen oni dva.
     Zatím.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel deset a pět